Cesta z komfortní zóny

Leden a únor jsou nejzbytečnější měsíce v roce. Zima, tma a krátké dny. Málo sluníčka. Hodně mraků. A lezavo. Tak strašně lezavo. Až je z toho jednomu smutno.

Nejprve jsem proti zimní depresi zkusila víkend v šumavských horách. V dřevěné chatičce. U krbu. A bylo to parádní. Na horách ani ta brzká tma není tak nesnesitelná jako ve městě. Lezavo je tam taky o dost míň vlezlé. A zvuk praskajícího ohně v krbu? Ten se dá poslouchat do nekonečna.

Ale víkend je krátká doba. Tak jsem se rozhodla odletět za teplem. A sluncem. A o kousek delšími dny. Sama. 

Mallorca is always a good idea

Proč právě Mallorca? Je tam teplo. Už jsem tam jednou byla. A aspoň trochu rozumím španělsky. To byly hlavní důvody, proč jsem se rozhodla na začátku února na týden odletět právě sem. 

Když jsem nemocná v prosinci zjistila, že existují dálkové treky, hned jsem věděla, že je to můj šálek kávy. Šálek dobrého, lehce nakyslého filtru, kterého se dá vypít i několik hrnečků po sobě. 

Naplánovat konkrétní trasu po GR 221, najít letenky a sehnat ubytování mi zabralo asi 10 minut. Nejtěžší na tom všem bylo rozhodnutí, že to opravdu zvládnu sama. Sama v cizí zemi. Sama v horách. Sama na cestě mimo svou komfortní zónu.

A najednou jsem tam stála. Ve Španělsku. V 17 stupních. S novým batohem. V nových pohodlných botách. Sama. Mimo svou komfortní zónu.

Měla jsem před sebou odpoledne, kdy jsem se procházela po hlavním městě Mallorcy - Palmě. Druhý den brzy ráno jsem musela autobusem odjet do Sant Elm, odkud jsem vycházela na svůj první dálkový trek.

Hlavně nepřepálit začátek

Jak už jsem se zmínila, byl to můj vůbec první dálkový trek. Možná právě proto mi připadalo jako skvělý nápad naplánovat si hned na první den 33 km. 33 kilometrů s převýšením přes 1500 výškových metrů. Ano, šla jsem na lehko, protože ubytovaná jsem byla vždy pod střechou a s povlečenou postelí. Přesto jsem si na zádech nesla všechny své na týden sbalené věci a jídlo a pití na daný den. Tušíte správně, bylo to o něco málo těžší než batůžek, který nosím běžně do práce.

Ale ty výhledy. A ten pocit, že tam vážně jsem. To všechno za ty bolavé svaly stálo. 

Není kilometr jako výškový metr

V plánu bylo ujít 105 km za 4 dny. Od začátku jsem věděla, že můj cíl bude v klášterním městečku Lluc. Dny jsem měla, dle mého názoru, rozplánované rozumně (když pomineme fakt, že jsem se pozapomněla řídit také výškovým profilem):

• Sant Elm - Banyalbufar: 33 km (nahoru přes 1500 m, dolů přes 1400 m)
• Banyalbufar - Valldemossa: 19 km (nahoru přes 1000 m, dolů přes 700 m)
• Valldemossa - Sóller: 25 km (nahoru přes 1000 m, dolů přes 1400 m)
• Sóller - Lluc: 28 km (nahoru přes 1700 m, dolů přes 1300 m)

Po prvním dnu jsem si dala večer na ubytování horkou vanu. Dojít na večeři se zdálo jako nadlidský úkol a byla jsem v tu chvíli opravdu vděčná, že jsem cestou po schodech dolů nikoho nepotkala. Ano, ještě do teď se mi vybavuje každý schod, který jsem musela sejít. Avšak po špagetách a skleničce místního bílého vína jsem zpátky do svého pokoje skoro vyběhla a mé nadšení a přesvědčení, že to zvládnu, bylo zpátky.

Kdy mě poprvé napadlo, že jsem možná přecenila svoje síly? Hned druhý den. 19 km jsem ušla i v celkem dobrém čase. Ubytování jsem našla bez problému a kód od schránky s klíčem byl také správný. Ale pokoj byl ve třetím patře. Bez výtahu. Nahoru jsem se s lehce zkřiveným obličejem po pár minutách dostala. Jenže v tu samou chvíli mi došlo, že pokud se chci najíst, budu muset zase dolů. Po schodech. Všechna ta tři patra. Au.

Zpátky do hor a první slzy

Třetí den mě čekalo nejhorší klesání, co jsem si doposud uměla představit. Přestože bych pořád celou GR 221 všem doporučila, tak pokud chcete jít jen část, rozhodně nedoporučuju tenhle úsek. Pokud tedy nemáte kolena z oceli. Klesání před vesničkou Deiá bylo tak intenzivní, že na něj opravdu do konce života nezapomenu. 

Poslední den jsem vyrazila na cestu brzy a s respektem. Tělo bylo unavené a batoh pocitově o moc těžší než v první den. Hned asi na třetím kilometru se ke mně přidal pán venčící svého pejska. Po dvou kilometrech, které jsme spolu ušli, jsem věděla, že mě čeká jeden z nejhezčích úseků cesty.

Po dlouhém stoupání jsem došla k jezeru Cúber. Při pohledu na jezero mi vyhrkly do očí slzy a já se poprvé (a také naposledy) na své první sólo dovolené rozbrečela. Štěstím. A vděkem.

Klesání ke klášteru Lluc, kde jsem spala poslední noc, bylo také jedním z náročnějších. Přestože se GR 221 přezdívá "Stezka suchého kamení", rozhodně to neplatí v únoru. Kamení je v tuhle roční dobu mokré a klouže. 

Ale ten pocit, když dojdete do cíle. Ať už oficiálního cíle trasy, nebo "jen" cíle své cesty.

V tu chvíli vás přestanou bolet i bolavá kolena a kyčle. Batoh zase váží jen pár kilo a všechny puchýře jsou zapomenuty. A ačkoliv jste si za těch pár dní na cestě několikrát řekli, že už si tohle nikdy neuděláte, tak přesně v tuhle chvíli víte, že to uděláte znovu. A znovu.