Podzimní Dolomity a láska na druhý pohled

Po skvělé zkušenosti z roku 2021 jsme také v říjnu 2022 vyrazili na podzimní prodloužený víkend do Dolomit. Výběr lokality jsme tentokrát nechávali na poslední chvíli, protože jsme čekali na předpověď počasí. Nechtěli jsme spoléhat na to, že nám vyjde zas tak krásné babí léto jako před rokem. A ono vyšlo.

Ve středu 26. října jsme vyrazili ve třech směr Colfosco nedaleko lyžařského střediska Arraba. Cesta nám tentokrát utekla o něco rychleji. Možná proto, že jsme jeli novým autem, takže pro oba chlapce byla cesta do Itálie možností prozkoumat, co všechno vůz umí. Mně ke štěstí stačilo vyhřívání sedačky.

Když jsme večer dorazili na ubytování, čekala na nás paní domácí. Anglicky neuměla ani slovo. Záhy jsme pochopili, že domluvit se bude veliká zábava. A taky že jo. Posunky, gesty a nejrůznějšími zvuky nám vysvětlila vše od vjezdu do garáže, přes fungování topení na pokoji, třídění odpadu, až po možnost stáhnout si rolety. Pak nám řekla, abychom v případě potřeby volali jejímu manželovi, ale rozhodně ne jí. Asi chápete proč. Rozhodně to bylo jedno z nejsrdečnějších, nejnesrozumitelnějších a nejzábavnějších přijetí, co jsme zažili.

První výlet a první stoupání

Ve čtvrtek ráno jsme autem přejeli na parkoviště přímo do města Arraba, odkud jsme vyrazili po sjezdovce nahoru. Pravda, mírné stoupání to takhle ze začátku nebylo. Spíš naopak. Není tedy divu, že první otázka - Proč vlastně lidi chodí do takových kopců a ještě ke všemu dobrovolně? - přišla už po prvních pár stech metrech. 

Když jsme vystoupali k horní stanici lanovky k Rifugio Luigi Gorza, otevřely se tak krásné výhledy nejen na masiv Marmolady, že nám na chvilku bylo i to počáteční stoupání zapomenuto. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, kdy jsem já s kamarádem šla po vrstevnicové cestě s dechberoucími výhledy a můj pan bratr se vydal ferratou přes vrchol. Díky tomu, že naše cesta byla o dost méně technicky náročná, měli jsme spoustu času užívat si pohledy do údolí, na jezero Lago di Fedaia nebo na vrcholy okolních hor a nabírat síly chytáním slunečních paprsků.

U Laghetto Pescoi jsme se zase sešli všichni tři, respektive třetí člen výpravy nás doslova doběhl. Ještě s helmou na hlavě. Společně jsme potom začali sestupovat zpátky k autu. Byl to prudký sestup. Po sjezdovce. Nemůžu říct, že by to nebolelo. Kolena nás všech měla těžkou šichtu. K autu jsme ale nakonec došli všichni, ačkoliv to chvilku vypadalo, že jeden z nás rozloží tábor v lese vedle sjezdovky, protože "to klesání je snad ještě horší než stoupání".

Chvíli spolu a chvilku každý sám

V pátek jsme autem dojeli do města Santa Cristina a vydali se nahoru na vrchol Seceda. Stoupání bylo tentokrát o něco mírnější než předchozí den, tak jsme prvních pár kilometrů byli spokojení všichni. Atmosféru podzimu dokreslovaly oranžově zbarvené modříny a počasí vykouzlilo další nádherný den.

Někde za polovinou stoupání, které popravdě zase nebylo úplně nejkratší, začal jeden z nás chrlit velkou spoustu nepěkných slov. Párkrát jsem se zmínila, že kdyby energii vloženou do nadávek vložil do stoupání, šlo by mu to lépe. Hádáte dobře, nepomohlo to. Vůbec. Za stálého, naprosto zbytečného, povzbuzování z mojí strany jsme se nakonec přiblížili na dohled vrcholu. Uznávám, že tady jsem na chvilku ztratila trpělivost. Vzdala jsem povzbuzování, mezi zuby jsem procedila něco o turistické holi v zadku (tušíte správně, že slovo zadek nezaznělo) a posledních pár set metrů nahoru jsem skoro vyběhla. Jak se nám všem ulevilo, když jsme nahoře zjistili, že jeden z nás měl prostě hlad a pro dobro všech se stačilo najíst. Nepodceňujte sílu svačiny na výletech. Nikdy.

Nahoře se nám otevřely výhledy na všechny strany a my se nemohli vynadívat. Jeden pohled byl hezčí než druhý. Poté, co jsme se všichni nasvačili a vyfotili si tucet stejných fotek (dobře, já si vyfotila tucet stejných fotek), jsme začali pomalu scházet do údolí. Můj pan bratr se od nás zase po chvilce odpojil, protože si chtěl vyjít ještě na jeden vrchol. My jsme si během sestupu užívali krásného počasí. Na chvíli jsme si sedli a jen se koukali dolů do údolí. Lepší než kino. Fakt.

U horní stanice lanovky jsme se rozdělili i my dva. Ta radost, kterou kamarád měl, když uviděl kabinky a věděl, že nemusí jít celou cestu dolů pěšky, ale může se svézt, byla skoro hmatatelná. A já si tu cestu dolů pěšky o samotě taky náramně užila. U auta jsme se pak potkali všichni tři šťastní a spokojení.

V náš poslední den jsme vyrazili na výlet přímo od našeho ubytování. Společně jsme došli k vodopádům Cascate del Pisciadù, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny. Kamarád chtěl zůstat v nižších polohách a já s bráchou jsme se jali stoupat zase vzhůru. Stoupali jsme v suťovišti mezi obrovskými skalními masivy. Nádhera. Těsně před vrcholem jsme museli zdolat technicky náročnější úsek s řetězy. Ale ty výhledy, když jsme konečně vystoupali nahoru? Neuvěřitelná krása.

Došli jsme k chatě Rifugio Cavazza al Pisciadù. Pak jsme vystoupali ještě o kousek výš s výhledem na Lago Pisciadù. Sestup byl zase místy náročnější, ale vše bylo schůdné i bez ferratového vybavení. Když jsme se odpoledne vrátili na ubytování, zjistili jsme, že na chatu Rifugio Cavazza al Pisciadù vidíme z našeho balkonu. Podívat se zespoda nahoru a vidět, co se vám podařilo zdolat, je jeden z nejhezčích pocitů, co znám.

Prodloužený podzimní víkend, nádherné počasí, vysoké hory a neuvěřitelné výhledy. Italské Dolomity jsem si na druhý pohled zamilovala ještě o něco víc.