Podzimní Dolomity potřetí a pořád je to láska

Dva roky po sobě nám na podzimní prázdniny v italských Dolomitech vyšlo krásné počasí. Bylo tedy jasné, že sem budeme chtít vyrazit znovu i na podzim 2023. Otázkou bylo, kam vyrazíme tentokrát? V Dolomitech je to krásné všude, ale jak si z takového množství krásných míst a dechberoucích výhledů vybrat? Po několika týmových poradách a nekonečném prozkoumávání možností, jsme se rozhodli pro Cortinu d'Ampezzo. Ve středu 25. října jsme tedy zase po roce sedli do auta a vyrazili směr Itálie.

Zastávka u jezera je vždycky dobrý nápad

Tentokrát jsme se rozhodli, že budeme o něco chytřejší než v minulých letech. Dlouhou cestu do Dolomit si proložíme procházkou, aby nám rychleji utekla. Zastavili jsme na německé straně Zugspitze u jezera Eibsee. Můj pan bratr má pramalou toleranci k turisticky hodně exponovaným místům. Když jsme zaparkovali na téměř plném parkovišti u jezera, chvilku to vypadalo, že zase hned sedneme do auta a budeme pokračovat někam, kde nebude tolik lidí. Ale nakonec jsme se přeci jen vydali na cestu kolem jezera. 8 kilometrový okruh jsme obešli za necelé dvě hodiny a výhledy za to rozhodně stály. Ve večerních hodinách jsme potom dorazili do Cortiny d'Ampezzo, ubytovali jsme se a těšili se na další dny, kdy vyrazíme do hor.

Mlha, jezero a slzy štěstí

Ve čtvrtek jsme vyrazili autem do sedla Passo Tre Croci - přesněji na parkoviště kousek pod sedlo. Odtud jsme se potom vydali nahoru. Cílem naší cesty bylo nádherné jezero - Lago del Sorapiss. Jeho neuvěřitelná barva a vrcholky tyčící se nad ním z něj dělají jedno z nejkrásnějších jezer v celých Dolomitech.

Počasí jsme tentokrát neměli tak katalogové jako v minulých letech. Oblačnost nás provázela celou cestu. Naštěstí se mraky o hory nezastavily, ale vždy se jen přehnaly a vesele pokračovaly dál. Přestože jsme místy neviděli nic než bílo, stačilo vždy jen chvíli počkat a opět se objevily neuvěřitelné výhledy. Ostré vrcholky okolních hor. Hory plovoucí v mracích, kdy vykukovala jen jejich špička. Oranžové modříny ztrácející se a znovu se objevující v bílé peřině. Nádhera.

Když jsme začali klesat k jezeru Lago del Sorapiss na chvíli se nám otevřel výhled do údolí a my zahlédli nezaměnitelnou barvu jezera. Do očí mi vhrkly slzy štěstí. Což překvapilo a na chvilku možná i vyděsilo mého bráchu. Záhy ale pochopil, že se nic nestalo, jen mě opravdu dokáže hezký výhled dojmout až k slzám.

Když jsme dorazili k jezeru, vrcholky hor nad ním se schovávaly v mracích. Vždy se ukázaly jen na chvilku, což místu dodávalo tajemnou a nezapomenutelnou atmosféru. Jezero jsme si celé obešli a poté se vydali na cestu zpátky. Počasí se nevybralo za celý den, ale i tak to byla skvělá podívaná. S tou pravou podzimní atmosférou.

Pět věží, duha a konečně sluníčko

Na druhý den našeho pobytu jsme si naplánovali výlet k Cinque Torri. Auto jsme tentokrát nechali v sedle Passo Giau. Už jen cesta autem do sedla pro mě byla náročná. Jedna serpentýna za druhou. Dost se mi ulevilo, když jsem mohla vystoupit z auta a dál pokračovat po svých. Tentokrát nám už od rána svítilo sluníčko a na nebi bylo jen pár bílých mraků.

Kolem chaty Rifugio Cinque Torri jsme došli až k samotnému skalnímu útvaru Cinque Torri. Jedná se o pět strmých věží, které původně tvořily jeden celek. Mezi věžemi vede nespočet cest, kterými se můžete procházet. Ti odvážnější potom lezou i nahoru, ale na to už je třeba lezecké vybavení a zkušenosti. Je to jedno z míst, které hrálo svou roli během první světové války, kdy zde probíhaly boje mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií. Zákopy a střílny jsou toho důkazem.

Prošli jsme si Cique Torri kolem dokola a vydali jsme se na zpáteční cestu. Počasí se trochu zkazilo, začal foukat vítr a chvilkami to vypadalo, že se rozprší. Déšť nás naštěstí minul, za to se na druhé straně údolí objevila duha. To byla panečku podívaná. Když jsme procházeli přes Forcella Averau, otevřel se nádherný výhled do údolí. Vidět byl i masiv Marmolady. Tentokrát už se můj pan bratr ani nepozastavil nad tím, že mi opět vyhrkly slzy štěstí.

Po náročnějším sestupu, který vedl po sjezdovce, jsme potom zase kousek vylezli a docházeli jsme zpátky do sedla k našemu autu. Asi si dokážete představit, jak moc jsem se těšila na zpáteční cestu na ubytování, když jsem věděla, kolik serpentýn mě zase čeká. Cesta dolů ale nakonec utekla rychleji, než jsem si myslela. Tak mě ani nepřipravila o všechny pozitivní zážitky z toho dne. A že jich bylo!

V sobotu jsme se vydali na ferratu. Můj bratr se rozhodl, že to se mnou riskne. Díky. Na ferratě jsem nebyla několik let, ale co jsem si pamatovala, přestože jsem z toho měla ohromný respekt a pořád si nejsem jistá, jestli nemám strach z výšek, moc mě to bavilo. U auta jsme zabalili ferratové vybavení a začali stoupat k nástupu na samotnou ferratu. Via ferrata Strobel. 

Až k nástupu se mi šlo o poznání lépe než bráchovi. Neměla jsem totiž na zádech těžký batoh s vybavením. Vzali jsme si sedáky, helmy a všechno, co k tomu patří. A začali jsme stoupat vzhůru. Technicky náročnější úseky se střídaly s "choďáky". Přesto to byla hodně lezecká ferrata. A já si místy připadala slabá jako moucha. Naštěstí jsem poslouchala všechny rady, kterými mě brácha cestou zásoboval. Nekoukala jsem se pod sebe a lezla jsem pomalu, ale jistě k vrcholu. V jednom místě jsem udělala chybu, sklouzla mi noha a sjela jsem kousek dolů. Brácha, který byl pode mnou, mě hned zachytil a pomohl mi najít na chvilku ztracenou rovnováhu a klid. Po chvilce jsem zkusila tenhle úsek vylézt znovu a s bráchovou pomocí jsem to napodruhé zvládla. Uf. A díky.

Na vrcholu foukalo, ale otevřel se dechberoucí pohled do údolí pod námi. To byla taková nádhera. Ruce se mi klepaly sice ještě skoro celou cestu dolů, ale jsem moc ráda, že mě s sebou brácha vzal.

Cestu zpátky do Čech jsme si opět chtěli proložit zastávkou. Aby nám rychleji utekla. Už jak dlouho jsem chtěla vidět ikonický kostelík s masivem Dolomit v pozadí ve vesničce Santa Maddalena. Ten obrázek znáte určitě všichni. Objevuje se i na puzzlích nebo pohlednicích. No. Nápad to byl určitě dobrý. Cesta tam už tolik ne. Z celkem široké silnice se postupně stávala úzká silnička. Kluci se smáli, aby ta cesta nezmizela úplně. Nakonec se nám do vesničky podařilo dojet. Bylo zataženo. Dokonce snad i trochu pršelo. Masiv za kostelem byl v mracích a nebyl vidět. Kostel byl zavřený. A abyste se k němu vůbec dostali, musíte zaplatit několik euro. Nestojí to za to. Vyzkoušeno za vás. Tohle pro mě bylo veliké zklamání. Zato kluci se mi smáli ještě kus cesty zpátky domů.

Přestože konec výletu nebyl tak pohádkový, jak jsem si představovala, celkový dojem z prodlouženého víkendu nám to nezkazilo. Neuvěřitelná panoramata italských Dolomit, oranžově zbarvené modříny a tajuplné podzimní počasí s mraky, sluncem, trochou deště a duhou nás opět přesvědčilo, že tady nejsme naposledy.