Podzimní putování po Fisherman's trail

Do Santiaga de Compostela jsme došly v listopadu 2022. Co dál? Budeme pokračovat na slavný konec světa - do Fisterry? Nebo se vydáme znovu do Santiaga - jen jinou cestou? Tou severní? Španělskou? Přes hory? Nebo si vymyslíme nějaký jiný podzimní přechod, během kterého bychom mohly celé dny koukat na ostře tvarované útesy, pozorovat neklidnou hladinu moře, sůl cítit nejen v nose, ale i ve vlasech, a měsíc před koncem roku si spálit nosy? Tak jo. Poletíme do Portugalska. Ale tentokrát se vydáme směrem na jih. Přejdeme část Roty Vicentiny zvanou Fisherman's trail. 

Lisabon - tramvaje a pastéis de nata

Po roce jsme si tak obě s maminou zase zabalily všechny své sny a dovolenkové představy do třicetilitrových batohů. Ty jsme hodily na záda a v pohodlných botách odletěly z Prahy do Lisabonu. Před rokem jsem mamině ukázala Porto. Letos jsme si před tím, než jsme vyrazily podél pobřeží, stihly prohlédnout Lisabon. Žluté tramvaje, růžová ulice, čtvrť Bairro Alto a večeře v TimeOut Marketu. Druhý den dopoledne ještě jednou vyrazit do centra a vidět Lisabon i za denního světla. S tím nejvoňavějším a nejčerstvějším pastelem de nata v ruce. Lisabon nám chutnal po vanilkovém pudinku se skořicí. Mňam.

V neděli odpoledne jsme autobusem odjely z Lisabonu kolem sochy Krista přes ikonický červený most. Dojely jsme do pobřežního města Sines. A odtud už půjdeme po svých. Až na samotný jih Portugalska. Do města Lagos. Máme před sebou 220 kilometrů.

Není letovisko jako průmyslová zóna

Začátek dálkové trasy Fisherman's trail, pokud se rozhodnete jít ze severu na jih, najdete právě u města Sines. Je to hezké letovisko, které pro svojí dovolenou vyhledávají turisté z celého světa, a to nejen kvůli dobrým podmínkám pro surfování. Tohle město má ale také svoji průmyslovou zónu. A když se rozhodnete, že se na začátek trasy nepřesunete autobusem nebo taxíkem, ale půjdete z centra města pěšky, znamená to, že touhle průmyslovou zónou musíte projít. A bude to 7 zatraceně dlouhých kilometrů. Kdy chvíli půjdete i po silnici, protože v průmyslových zónách chodníky mizí neznámo kde. Ale když se přes tuhle děsivou a strastiplnou část cesty dostanete, budete na začátku dobrodružství zvaného Fisheman's trail.

My jsme první kilometry Fisherman's trailu zvládly ještě v neděli večer, protože jsme ubytování měly v kempu několik kilometrů za oficiálním začátkem trasy. Dechberoucí západ slunce jsme si tak užívaly hned tento večer. Když pomineme náš úprk přes průmyslovou zónu, lépe jsme naši cestu začít nemohly.

Boty plné písku

V pondělí ráno jsme si zabalily batohy a vyrazily jsme po modrozeleném značení Fisherman's trailu na cestu. Že je většina této cesty v písku, jsme věděly. Jen nás nenapadlo, jak moc náročné to může být. Že v listopadu bude v Portugalsku o dost větší teplo než u nás, to jsme také věděly. Jen nás nenapadlo, že může být až takové horko. Nesly jsme si s sebou zbytečně moc teplého oblečení a žádné kraťasy. Chyba. Měly jsme s sebou pláštěnky, ale nevzaly jsme opalovací krém. Další chyba. No nic. Pořád se máme co učit.

Ale ty výhledy. Ty předčily všechna naše očekávání. A pohled na rybáře, kteří trpělivě stáli na útesech a čekali, až se ryby chytí právě na jejich návnadu? Není divu, že se téhle cestě říká Rybářská stezka. Procházely jsme přes malebné městečko Porto Covo, kde jsme se nasvačily. Kolem páté hodiny odpoledne jsme potom po 28 kilometrech neuvěřitelných výhledů, několikerém vysypávání písku z bot a dalším kýčovitém západu slunce došly do města Vila Nova de Milfontes, kde jsme přespaly do dalšího dne.

Kde není voda, tam nejezdí lodě

Na další den jsme měly naplánovaných 30 kilometrů. Po prvním dnu už jsme tušily, že to bude opět dost náročné, protože nás čeká většina cesty zase v písku. Co jsme ale nevěděly, byl fakt, že loď, která nám měla ušetřit 4 kilometry z naší cesty, nepojede. Tušit jsme to začaly u snídaně. U ranní kávy jsme viděly, jak vody v zátoce ubývá a objevuje se písek. Odliv. Aha. Budeme to tedy muset obejít. Nedá se nic dělat.

Po prvních deseti kilometrech se k nám přidal pejsek. Vedl nás, hlídal si nás a pokaždé když nás ztratil z dohledu, zase se k nám vrátil. Společnost nám dělal asi 7 kilometrů, než se rozhodl, že si půjde hledat další kamarády. Asi osm kilometrů před cílem jsme zastavily u krásného majáku. Doplnily jsme cukry a chvíli jsme odpočívaly. Přeci jen už jsme ten den měly v nohách 26 kilometrů. Na posledních dvou kilometrech došlo i na zpěv. Za rytmu písně "Okolo Hradce" jsme docházely do města Zambujeira do Mar. Těsně před městem se nám otevřel takový pohled na zapadající slunce, že i mamina na chvíli zapomněla na bolavé nohy po dnešních 34 kilometrech. Uf. A díky, přírodo.

Listopadové slunce

Třetí den jsme měly před sebou 20 kilometrů. Napadlo by vás, že když jdete po pobřeží můžete nastoupat a sestoupat celkem dost výškových metrů? Nás to nenapadlo. Ale i na celkovém rozpětí necelých 70 výškových metrů, se jich dá zdolat 350. Když lezete pořád nahoru a dolů. A nahoru a dolů. A pak ještě několikrát - nahoru a dolů. Odpočinkový den nakonec nebyl až tak odpočinkový, jak jsme si myslely, ale dobrou náladu jsme pořád neztrácely.

Asi čtyři kilometry před naším cílovým městečkem Odeceixe jsme se zastavily na svačinu s výhledem na oceán. Přisedla si k nám slečna z Německa, která šla stejnou trasou jako my. Když viděla moje spálené ruce a nos - kdo mohl tušit, že má slunce v listopadu takovou sílu - nabídla mi opalovací krém, který jsem s díky přijala. Posilněné a namazané (prozatím jen opalovacím krémem) jsme se vydaly k cíli - k městečku s větrným mlýnem na vršku.

Ve čtvrtek nás čekalo necelých 30 kilometrů. Šly jsme přes krásné historické město Aljezur, kde se nad domy tyčil pozůstatek dříve jistě majestátného hradu. Spaly jsme v části Espartal, která nás přivítala barevnými řadovými domky. A paními domácími nám byly dvě mazlivé kočky. 

Ne třetí. Ne čtvrtý. Ale tentokrát pátý den byl ten krizový. Batoh, který normálně i s vodou vážil kolem 10 kilogramů, měl najednou pocitově nejméně o pět kilo víc. Kopec, který byl dlouhý půl kilometru, jsme šly alespoň půl dne. Pořád jsem měla žízeň. A hlad. Tak strašný hlad. V polovině trasy - na čtrnáctém kilometru - jsme narazily na otevřené občerstvení. Zázrak. Banán a litr a půl studené vody. Jak málo někdy stačí. Druhá polovina cesty už se šla o poznání lépe. 

Večer jsme se shodly na tom, že bychom se měly pořádně najíst. Přeci jen jsme toho ušly už celkem dost a čínské polévky k večeři s proteinovou tyčinkou k obědu nám evidentně nestačí. Spaly jsme v městečku Carrapateira. K večeři jsme si objednaly každá obrovský burger s plným talířem hranolek. Během pár minut na talíři nezbyl ani drobeček. Dobře, asi bychom měly přeci jen víc jíst, když už jsme se rozhodly přejít kus Portugalska.

A na sever. A na jih. No. Vlastně vůbec ne na sever, ale na jih Portugalska jsme došly šestý den naší cesty. Město Sagres. V nohách jsme měly zase necelých 30 kilometrů a užívaly jsme si každou chvíli na trase. Cestou jsme minuly ceduli s nápisem "Just happy for no reason." Pod to bychom se obě v tu chvíli s chutí podepsaly. Hluboký písek vystřídaly prašné cesty. Horko bylo pořád a slunce také pálilo o sto šest, ale my už měly v batohu opalovací krém. Každým dnem jsme se sžívaly s cestou víc a víc.

Ze Sagresu jsme vyrazily na naši předposlední etapu. Do Salemy. 20 kilometrů. Tentokrát už ne po západní straně Portugalska. Ale po jeho jižní straně. Změna prostředí byla téměř hmatatelná. Letoviska. Všude. Ale divoké útesy a nespoutaný oceán zůstává. Naštěstí. Teplota je ještě o něco vyšší - je to vůbec možné? Je. Lidé se koupou v oceánu a opalují se na plážích, kterými procházíme.

Maminu bolí koleno. Mohly bychom zbytek cesty dojet autobusem. Zbývá nám poslední den. Posledních 24 kilometrů. Ne. Dojdeme to. Půjdeme pomalu. A budeme si dělat zastávky. 

Jsme v cíli

Došly jsme. Máme za sebou 8 dní na cestě. 220 kilometrů portugalským pobřežím. Několik set fotografií v galerii telefonu. Kýčovité západy slunce. Klidný oceán. Neklidný oceán. Dny, kdy nepotkáte nikoho dalšího. Dny, kdy jdete přes letoviska a zaplněné pláže. Chvíle, kdy nenávidíte svůj život zabalený v batohu na zádech. Ještě víc chvil, kdy milujete svůj život zabalený v batohu na zádech. 34 štípanců od komárů. Otravné mouchy. Spálený nos. Boty plné písku. Bolavé nohy.

Vlakem jsme z města Lagos dojely do Fara. Odkud jsme druhý den ráno odletěly domů. Opálené, bolavé a tak neuvěřitelně spokojené a šťastné. 

Mami, kam poletíme příště?