Přechod Šumavy na lehko s těžkým batohem
Na konci května v roce 2021 jsme se s kamarádkou rozhodly, že je na čase uskutečnit přechod Šumavy. Jeho první část. Začít v Železné Rudě a dojít někam mezi Srní a Modravu. Měly jsme na to víkend. Víkend, na který se během týdne tak zhoršila předpověď počasí, že jsme vzdaly přechod na těžko. Protože jsme ale nechtěly vzdát celou akci, naplánovaly jsme trasu, sehnaly ubytování pod střechou a s teplou sprchou a začaly balit.
Vzaly jsme naše modré, patnáct let staré 35 litrové batohy a sbalily si věci na víkend. No. V mém případě spíš na týden. Možná i na dva. Uznávám, že strategie "dokud je místo v batohu, klidně přihoď další věc" není úplně nejšťastnější. Ani moc rozumná. Ale byl to první vícedenní přechod s batohem a zkušeností bylo pramálo. Přestože se nám je rodiče snažili předat. Kdo by ale v našem věku poslouchal rodiče. Lepší je si to udělat po svém a pak jim s bolavými zády dát za pravdu.
Špatný termín
V pátek odpoledne jsme dorazily vlakem do Železné Rudy. Měly jsme v plánu ujít 15 km na Novou Hůrku. Přes Polom a jezero Laka. Během stoupání na Polom mě poprvé napadlo, že chůze s těžkým batohem je přeci jen trochu jiná, než chůze bez batohu. Rodiče možná opravdu vědí, o čem mluví, a myslí to s námi dobře, když se nám snaží radit. Možná.
Cestou od jezera Laka jsem zavolala pánovi, který nám měl předat klíče od ubytování. Nevěděl o nás. Spletl si termín. Když pochopil, že nejedeme autem, ale jdeme pěšky a na zádech si neseme část svého světa, přijel a klíče nám předal. Měly jsme pro sebe celou velkou chalupu. S kuchyní, postelí a sprchou. Dřevem provoněnou.
Druhý den ráno jsme pokračovaly po neznačené cestě směrem do Prášil. Neznačená cesta byla spíš v mapách zakreslenou necestou. Popadané stromy a keře. Cestu jsme přes veškerou snahu místy nemohly najít. Ale přece se nebudeme vracet.
Kde není cesta, udělej si vlastní.
Poháněné tímhle heslem a vědomím, o kolik víc kilometrů by nás čekalo, kdybychom se rozhodly tenhle úsek obejít, jsme začaly neohroženě popadané stromy zdolávat. Nasmály jsme se u toho tak, že bychom se i za břicho popadaly, kdybychom nemusely vyvažovat ty těžké batohy. Napadlo by vás, že když na zádech nesete asi patnáctikilový batoh, budete mít problém s rovnováhou? Nás ne.
Přes Prášily jsme pokračovaly na Poledník. Víte, jak moc prudké je stoupání na Poledník? Tak moc, že když si ladně nandaváte (čtěte: naprosto nekoordinovaně nahazujete) batoh na záda, musíte se soustředit, abyste se nepřevážili a z toho kopce nespadli. Na chvíli se k nám v tomhle stoupání přidal pán, který byl na Stezce Českem. Šel od Aše a na těžko. Batoh měl zhruba stejně velký jako my. Možná o trochu menší.
Když fouká, vezměte si čepici
Ačkoliv byl konec května, nahoře foukal studený vítr. Byl tak studený, že mi zamrzl mozek. Pochopila jsem, že na horách neplatí pravidlo - když máte vlasy, nepotřebujete čepici. Vlasy od bolesti hlavy, té z ofouknutí větrem, nepomůžou. Ani trochu.
Po 27 kilometrech jsme dorazily na ubytování v Srní. Díky větru jsem byla za noclech v teple ještě o kus vděčnější než večer před tím.
V neděli jsme došly ze Srní na Čeňkovu pilu na autobus. Podél Vydry. To byla podívaná! Celkem jsme za 43 hodin na Šumavě zvládly ujít něco málo přes 50 km. V terénu, na lesních cestách i po asfaltu. Na lehko. S těžkými batohy.
