Velikonoce u Halštatského jezera

Asi od konce února se mě mamina v jednom kuse ptala, kam spolu vyrazíme na Velikonoce. Někdy v půlce března jsem vyměkla a začala jsem hledat destinace. Jako první jsem našla levné letenky do Osla. Skvělý nápad. V Norsku jsem ještě nebyla a mohla bych si tak odškrtnout další zemi ze své pomyslné mapy světa. Jenže na začátku dubna jsou tam asi dva stupně nad nulou. Což je zima. Na duben až moc veliká. Takže Norsko padlo.

Druhou destinací byla Paříž. Počasí ve Francii vypadalo podstatně lépe než v Norsku. Hurá. Poletíme do Paříže. No, nebo taky ne. Co kdybychom prostě vzaly auto a jely do Rakouska? Do hor. K Halštatskému jezeru. Tak jo.

Dvě ženy na cestách

V pátek 7. dubna 2023 jsme vyrazily směr Rakousko. Po tom, co jsme ve dvou naplnily auto skoro po střechu. Mamina měla zabalený kufr velký tak, že bych se do něj pravděpodobně mohla zavřít, kdybych chtěla trochu soukromí. Když jsem se zeptala, co s sebou všechno veze, řekla, že je to jedno, protože do auta se to přeci vejde. Vešlo. A trochu překvapivě jsme se do něj po nákupu jídla pořád vešly i my dvě. I když tak tak.

Na hranicích jsme natankovaly a pokračovaly jsme po silnici č. 20. Je to opravdu jednoduchá cesta - za hranicemi v Německu jedete skoro celou dobu po silnici č. 20, pak přejedete do Rakouska a pokračujete po silnici B147. Fakt jednoduché. My jsme zvládly zabloudit po prvních 20 kilometrech za hranicemi s Německem. Zajely jsme si asi jen 50 kilometrů. No nic. Tak příště.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme přes všechny pochybnosti dorazily na místo, které bylo naším útočištěm po následující tři dny. St. Aghata, hned za městečkem Bad Goisern. Ubytovaly jsme se a šly jsme se projít k Halštatskému jezeru. Místy vykukovalo mezi mraky modré nebe. Stromy a keře krásně kvetly. A u jezera svítily v trávě žluté blatouchy. Jaro.

Propršená sobota

Předpověď počasí na sobotu nebyla nejlepší. Respektive o moc horší být nemohla. Pršet mělo celý den. Ne občasné přeháňky. Ale opravdu celodenní vytrvalý déšť. Ale přeci nezůstaneme zavřené vevnitř, když už jsme tady. Nasadily jsme pláštěnky a vyrazily jsme podél Halštatského jezera směrem k městu Hallstatt, kvůli kterému jsme tady. I přes vytrvalý déšť byla procházka podél jezera krásná. U vlakového nádraží Hallstatt jsme sedly spolu s dalšími asi sto padesáti turisty na loď, která nás přepravila přes jezero do města. Naštěstí se to tady celkem rychle rozuteklo do všech stran, takže jsme nešly v davu.

Po vyfocení ikonické věže jsme vyrazily nahoru. Začaly jsme pomalu stoupat na Salzberg. Dostaly jsme se do mraků, takže výhledy chvílemi nebyly vůbec žádné. Tak jsem se někde za polovinou stoupání zeptala, jestli se nevrátíme dolů a neprojdeme si spíš spodek, kde je vidět dál než pár metrů kolem sebe. Mamina ale přišla s dobrým nápadem, že to už vyjdeme nahoru k horní stanici lanovky a pak se svezeme dolů, abychom ušetřily naše kolena. Znělo to skvěle. Tak jsme stoupaly dál. U horní stanice lanovky jsme si prošly okolí a užívaly si, že přestalo pršet. Dostaly jsme se totiž do vyšší nadmořské výšky a tady už sněžilo. Tak pojedeme dolů. Plán to byl dobrý, ne že ne. Až na to, že nahoře nikdo neprodával jízdenky na lanovku. Moc lidí asi nechodí nahoru pěšky, aby se potom svezli dolů. Tak jsme si to dolů zase celé sešly hezky po svých.

Když jsme sešly k dolní stanici lanovky a viděly jsme fronty, které se tam tvořily, byly jsme rády, že jsme se rozhodly nenavštívit solný důl, ale radši se kochat přírodou a bílo-mokrými upršenými výhledy. Po hlavní třídě jsme se prošly zase zpátky k lodi, která nás odvezla na druhou stranu jezera a my se začaly pomalu vracet zpátky. Divíte se, že jsme šly zpátky zase stejnou cestou? Turistická cesta na druhé straně jezera, po které jsme chtěly jít původně, byla totiž zavřená z důvodu udržovacích prací po zimě. A jak říká moje mamina, když jdete stejnou cestou tam a zpátky, nikdy to není stejné, protože pokaždé máte jiné výhledy. A má pravdu.

Prosincová neděle

Na neděli můj telefon hlásil o něco lepší počasí než v sobotu. Pršet by mělo jen dopoledne a odpoledne má přestat. Tak vyrazíme o něco výš než včera. Když pak přestane pršet, bude to moc hezký den. Optimisticky jsme tentokrát vyrazily bez pláštěnek a zvládly jsme to bez nich asi první 3 kilometry. Pak jsme je zas nasadily.

Prošly jsme lesem plným medvědího česneku kolem města Bad Goisern a začaly jsme stoupat nahoru ke skalnímu útvaru Ewige Wand. Výhledy byly krásné. Všude jen bílo. Úplně všude. Nebylo vidět vůbec nic. Co by vás v takovém počasí napadlo? Vrátit se do tepla a sucha? Zní to logicky. Proto jsme to neudělaly a vydaly jsme se dál. Stoupaly jsme dalších 400 výškových metrů vzhůru. A teď čekáte, jak se vyčasilo a dechberoucí výhledy do údolí nám stály za to stoupání v obřích pláštěnkách? Tak přesně to se nestalo. Na druhou stranu od 700 metrů nad mořem už opravdu nepršelo. Sněžilo. Celý les byl zasněžený. Vrátili jsme se do prosince a dál jsme si to ťapaly ve sněhu.

V mapách jsem neustále kontrolovala, že jdeme po značené turistické cestě. Nerada bych, abychom se v tomhle počasí dostaly omylem třeba na ferratu. Těm jsme se naštěstí opravdu vyhnuly. Jen jeden úsek byl trochu zábavnější než ostatní. Pořád mi nebylo jasné, jak se dostaneme dolů ze skály na cestu pod ní. Pochopila jsem to ve chvíli, kdy jsme k tomuto úseku došly. Prostě tu skálu slezeme. Tak jsme ji slezly.

Když jsme se potom už po zpevněné cestě vracely směrem k ubytování, pořád v pláštěnkách a za vytrvalého deště, zmínila jsem se, že je zvláštní, že zase prší celý den. Na to mi mamina úplně nevinně odpověděla, že podle její předpovědi to tak ale mělo být. Jen mi nechtěla kazit radost, když viděla, jak jsem přesvědčená o tom, že odpoledne už určitě pršet nebude. Díky, mami.

Zastávka na výhledy a cesta domů

V pondělí konečně přestalo pršet. Sbalily jsme si věci a vyrazily jsme na cestu zpátky domů. Cestou jsme se zastavily ve městě Bad Ischl a vyjely jsme si lanovkou na vrchol Katrin. Po dvou dnech v pláštěnkách si přeci nějaké ty výhledy na rozloučenou zasloužíme. A stálo to za to. Nahoře jsme si vyšly asi dva kilometry sněhem na úplný vrchol a užívaly jsme si výhledů. Konečně jsme viděly hory, které v Solné komoře opravdu jsou, jen se nám celé dva dny schovávaly v mracích.

Na zpáteční cestě autem se nám opět podařilo trochu zabloudit. Pořád ale tuhle cestu doporučuju. Vážně je super jednoduchá. Jen si kontrolujte, že vám navigace samovolně nemění trasu. Nebo úplně neposlouchejte svého spolujezdce, který se vás snaží navigovat. Pak se totiž může stát, že místo toho abyste pokračovali Německem do Čech, vrátíte se zpátky do Rakouska. Evidentně se nám tam líbilo tolik, že se nám nechtělo pryč. Což je vlastně pravda. Rakousko je krásné. Nakonec jsme byly  výběrem naší velikonoční destinace, i přes nepřízeň počasí, obě nadšené.